Zbytky rostlin, kejda, hnůj, nedožerky a další biologický odpad jsou cenným zdrojem energie, což už si řada českých zemědělců uvědomuje a zpracovává je ve vlastní bioplynové stanici. Podle experta z CZ Biom – českého sdružení pro biomasu Martina Schwarze je ovšem potenciál bioplynových stanic mnohem větší než jejich aktuální využití. Místo kogenerační výroby elektřiny s nízkým využitím tepla by mohly vyrábět biometan, který bude Česko nutně potřebovat k plnění svých cílů v oblasti dekarbonizace průmyslu a přechodu na obnovitelné zdroje energie.

V Česku je aktuálně asi 550 bioplynových stanic. Kolik z nich dokáže vyrábět biometan?

Biometan může vyrábět každá z nich, technicky to není nic složitého. Jenže většina z nich to nedělá. Stát totiž nenastavil takové ekonomické a právní prostředí, aby se výroba biometanu vyplatila. Za současných podmínek je výhodnější vyrábět v bioplynkách elektřinu.

Proč by vůbec měly tyto stanice přecházet na výrobu biometanu?

Z pohledu provozovatelů to zatím smysl nedává. Oni jsou podnikatelé a pochopitelně se chovají tak, aby jim investované peníze přinášely zisk. Je to ale otázka, kterou by měl řešit stát. Ten se ve svých strategiích a koncepcích musí rozhodnout, jestli chce, aby bioplynové stanice dodávaly elektřinu, nebo aby vyráběly biometan, který by nahradil fosilní zemní plyn. Obě možnosti mohou být správné. Teď jde o to, že všechny členské státy Evropské unie musí do svého právního rámce implementovat cíle evropské směrnice RED III (Renewable Energy Directive). A tyto závazky nemůže Česko splnit, pokud masivně nezvýší výrobu a spotřebu biometanu. Je to pro nás nejsnazší způsob, jak evropských cílů dosáhnout, aniž by nás to stálo příliš peněz. Protože bioplynky už máme postavené, už jsme do nich investovali. Jenže v nich většinově vyrábíme elektřinu, v režimu base load (nepřetržitá dodávka 24/7 – pozn. red.) a s nízkým využitím tepla, což je málo efektivní.

V čem je to neefektivní?

Elektřinu je možné získat mnohem levněji z jiných obnovitelných zdrojů, jako jsou větrné nebo solární elektrárny. Elektřina vyrobená z bioplynu je oproti tomu zbytečně drahá. Při zpracování vstupního materiálu totiž vzniká 40 procent elektrické energie a 60 procent tepelné. Většina tohoto tepla se bohužel ztratí, protože bioplynky jsou obvykle umístěny někde mezi poli, kde není pro tepelnou energii dostatečné využití. Část se jí použije na vytápění stájí nebo kanceláří, ale velké množství se zmaří. Proto by bylo mnohem efektivnější uložit tuto energii do biometanu, který se dá použít v jiných odvětvích a hlavně v místě a v čase, kdy to nejvíce potřebujeme. Energii z odpadů a zbytků vyrábí biometanová stanice nepřetržitě během celého roku. Plyn se uskladňuje v podzemních zásobnících spolu se zemním plynem a pak je možné spotřebovat tuto energii během zimní topné sezony.

Investiční skupina Wero, se kterou spolupracujete jako odborný poradce, se rozhodla investovat do slovenských bioplynek. Proč ne do těch českých?

Na Slovensku byla pro investory lepší situace, protože se tu bioplynové stanice daly nakoupit levněji, návratnost investice byla tedy výhodnější. Slovensko je jednou z mála zemí, které nesplnily cíle zmíněné evropské směrnice a neimplementovaly je do své národní legislativy, takže Evropská komise s nimi zahájila řízení kvůli neplnění těchto závazků. Slováci ale pochopili, že biometan je nejrychlejší a nejsnáze dosažitelný způsob, jak snížit emise v dopravě a v teplárenství. Zaměřili se na svou energetickou odolnost a teď se snaží vytěžit potenciál, který ve svých bioplynkách mají.

Česko oproti tomu požadavky evropské směrnice splnilo a napsalo si požadované cíle do svých plánů, ale v praxi reálné kroky zaostávají. Zůstalo to jen na papíře. Proto jde teď řada velmi zajímavých velkých investic mimo Česko a teprve až si to odpracujeme a vytvoříme tu příhodné prostředí, začnou tyto investice dávat smysl i u nás.

Jaká je situace v dalších evropských zemích?

Pokud jde o výrobu biometanu, nejlépe je na tom Francie, Itálie, Nizozemsko a Dánsko. To jsou země, které už třeba pomocí biometanu pokrývají polovinu své celkové spotřeby zemního plynu.

Co by se mělo v Česku změnit, aby tu výroba biometanu dávala smysl?

Vedou k tomu dvě cesty. Buď se stát rozhodne pro takzvanou blending obligation, což znamená, že stanoví povinný podíl biometanu v rámci spotřeby zemního plynu, anebo začne motivovat výrobce prostřednictvím provozní podpory. Velmi často členské státy uplatňují oba způsoby současně metodou cukru a biče.

Jakou variantu zvolily státy, které jste zmiňoval jako biometanové průkopníky?

Vybraly si povinný podíl biometanu na celkové spotřebě, protože nechtěly zatěžovat státní rozpočet provozní podporou výrobců. Donutily tím dodavatele plynu nakupovat dražší plyn z obnovitelných zdrojů a ti zase zvýšené náklady promítli do ceny plynu, takže ve výsledku platí rozdíl spotřebitelé. Je to ale zanedbatelná částka. Kdybychom tento model aplikovali do českého prostředí, zvýšení cen pro koncového zákazníka by se pohybovalo v řádech jednotek halířů za kilowatt plynu, takže roční účty domácností nebo průmyslových odběratelů by se tím zvýšily o pár jednotek nebo nižších desítek korun. 

Jaké má biometan využití a potenciál?

Výrobní potenciál by mohl být na úrovni deseti procent naší celkové spotřeby zemního plynu. Zhruba desetiprocentní podíl bychom dokázali vyrobit z dostupných surovin v Česku. 

To ale mluvíte o surovinách, které nejsou pěstovány cíleně pro bioplynky.

Ano, jinak by to nebyl udržitelný biometan, protože cílené pěstování například kukuřice má zase další uhlíkovou stopu. Pokud mluvíme opravdu o zeleném zdroji energie, tak je to biometan vyrobený ze zpracování odpadních materiálů, jako je kejda, hnůj, nedožerky nebo posklizňové zbytky. To jsou suroviny, které zemědělec – pokud nemá bioplynku – nechá obvykle někde na hromadě, z níž se uvolňují skleníkové plyny do vzduchu. A po pár letech je zaorá. Díky zpracování tohoto materiálu v bioplynové stanici se životní prostředí chrání před plyny, které by jinak unikaly do ovzduší. Namísto toho, aby škodily, se smysluplně využijí.

Jak daleko jsme aktuálně od zmíněného desetiprocentního podílu?

V Česku jsme zhruba na úrovni 0,3 procenta, biometan tu vyrábí asi deset stanic. Pustili se do toho investoři, kteří v tom viděli smysl a udělali to dřív, než k tomu byly výhodné podmínky. Ale biometan vyrobený u nás se nespotřebovává v Česku ani na Slovensku. Prodává se do zahraničí, kde už je k tomu nastavený takový právní rámec, aby to motivovalo všechny zúčastněné subjekty.

Jak se tam dostane?

Úplně jednoduše, infrastrukturu k tomu máme. Plyn je možné vtlačit do sítě na Slovensku a prodat ho třeba do Finska. Slovenský dodavatel plynu nemá povinnost mít určitý podíl biometanu, takže za něj nenabídne dobrou výkupní cenu, ale firmy v Dánsku, v Itálii, v Německu nebo ve Švýcarsku za něj zaplatí adekvátní hodnotu. Takže se může stát, když náš stát zaspí, že zahraniční odběratelé mezitím uzavřou výhodné dlouhodobé smlouvy s našimi výrobci a dostanou biometan z českých surovin, který pak bude chybět našemu domácímu průmyslu.

Jak se na tohle odvětví dívají investoři? Mají zájem do biometanu investovat?

Dává to smysl těm investorům, kteří trochu vidí dopředu a dokážou si zanalyzovat, jak se bude vyvíjet evropská environmentální legislativa, trh s emisními povolenkami a se zemním plynem po roce 2030. Je to dlouhodobě stoupající odvětví, růstová křivka zhodnocení této investice se dá snadno predikovat. Pro státy nebo firmy, které mají povinnost využívat obnovitelné energie a snižovat své emise, je biometan výhodným řešením a mají o něj velký zájem, protože je levnější než emisní povolenky nebo pokročilá kapalná biopaliva. Dá se předpokládat, že stát bude tento obnovitelný zdroj energie dlouhodobě podporovat, mimo jiné i z hlediska jeho vlastní soběstačnosti, odolnosti a energetické bezpečnosti.

V čem ta větší bezpečnost spočívá?

Bioplynové stanice jsou malá zařízení rozesetá po celém území. Když se jedno porouchá nebo ho v případě konfliktu někdo napadne, neohrozí tím celý energetický systém, jako je tomu u velkého centrálního zdroje. Vyřadit z provozu stovky malých zdrojů je vždycky těžší. A protože vstupní surovinu nedovážíme ze zahraničí, ale produkujeme ji sami, není tu ani nebezpečí, že by nás někdo mohl vydírat nebo odstřihnout od energetického zdroje.

(zdroj: https://hn.cz/c1-67693640-biometan-budeme-potrebovat-jeho-vyroba-se-ale-zatim-v-cesku-nevyplati)